hřejivá vánoční noční turisťácko-nivničková besídka
výprava k tajemnosti domova
pátek 18. prosince 2009 … Nivnice, kdesi

prolog
Hřejivá vánoční noční besídka Malé nivničky a nivnického Turisťáčku začala na horním hřišti. Sešli jsme se tam v pátek 18.12.2009 po rorátoch, tj v 19:30. Překvapilo nás, že skoro v patnácti stupňovém mrázi došlo dvacet dětí. Na ně čekalo šest vedoucích. A bylo jich tolik potřeba, protože ve tmě Areálu Jiřího Stojana byly všem dětem zavázány oči a přitom jim bylo znovu zopakováno, že je nikdo strašit na vánoční besídce nechce, ale chceme, aby něco prožili na vlastní kůži, na své vlastní vlastní pocity…

do Vrbiček tmou
Šest skupinek vyrazilo z hřiště přes most, potom dolů k potoku za hřištěm. Odtud jsme se vydali směrem k Pánskému kopci. Naším cílem byl nedaleký lesík Vrbičky. Čekal jsem, že děti budou pokřikovat a jinak vyvádět, protože jít v hadu se zavázanýma očima terénem je celkem dost náročné. Proběhlo to však v pohodě. Děti si jen občas, a to ještě polohlasem, sdělovaly své zážitky po průchodu keřem, ze švihnutí větví, ze zamotaného klacku mezi nohami, z hučení, šumění, klopotání a zurčení říčky Nivničky těsně vedle své pravé ruky…

ve Vrbičkách
Ukryti před světly Nivnice, hluboko ve tmě mezi silnými kmeny stromů ve Vrbičkách, jsme zastavili. Bylo ticho… Šátky dětem zůstaly na očích a začali jsme jim tiše vyprávět o hloubce a tajuplnosti Vánoc. O předkřesťanských obřadech a prastarých rituálech, které dodneška jako ozvěna pradávnch dob zůstaly součástí našeho křesťanského slavení narození Ježíše Krista.
…Slované měli Dažboga – „boha Slunce“. Dažbog se o zimním slunovratu jako dítě rodí, během jara dospívá, o letním slunovratu nabude vrcholné síly a začíná postupně stárnout, až o zimním slunovratu umírá. Co se ale děje mezi jeho úmrtím při západu slunce 24.12. a jeho narozením při východu slunce 25.12., v době, kdy je pozemský svět bez jeho ochrany? Tehdy na světě nastává chaos, mizí hranice mezi světem a podsvětím a mohou se k nám dostat nebezpečné bytosti, běsi a čerti. V noci chodí po světě upíři, vlkodlaci a víly. Kromě toho můžete potkat i duše svých zemřelých předků. Jak tomuto chaosu zabránit? Slované k tomu měli spolehlivý prostředek…

oheň
Po těchto slovech si děti strhly z očí šátky. Překvapením zíraly, jak se ocitly tak hluboko v lese. A to už sledovaly, jak v dalším pokračování příběhu rozděláváme oheň…
…Zapaloval se při západu Slunce. Do sebe vstřebal poslední zbytek Dažbogovy síly a musel hořet celou noc. Nebyl to žádný malý ohýnek, rozdělávala se pořádná „vatra“, u které se sešla celá vesnice. To bylo později trnem v oku církvi – takže se ohně zmenšovaly a „přenášely“ pod střechu – odtud zvyk zapalování svíček. Nechodilo se spát, ale celou noc se bdělo u ohně – na jediném bezpečném místě…

kouzelná noc
Oheň se pomalu rozhořel. Zkusili jsme se na chvíli vrátit několik tisíc let časem zpátky a postavit se po boku našim prapředkům a kolem ohně se dovolávat ochrany Dažboga. Rytmicky jsme začali recitovat, první jen tiše a pomalu a postupně silněji a rychleji tuto říkanku:
„ Džabog, Džabog, bog, bog, bog,
kručan, kručan, Nivničan.“ (trošku jsme si ta jména ponivničtili :o)
Působilo to docela imaginativně. Rozhodně jsme však nechtěli vzývat nějaká prastaré božstva. Naopak. Navodili jsme atmosféru pro další vypravování o kouzelné noci zimního slunovratu. Té naši předkové říkali kračun.
…Nejdelší noc v roce ale měla i svou další stránku – byla kouzelná. Země se otvírala a vydávala své poklady, skály pukaly, kapradí rozkvétalo, pod sněhem kvetly louky a stromy plodily ovoce, divoká zvířata se budila ze zimního spánku a ta domácí mluvila lidskou řečí. Ze studny jste si mohli nabrat medovinu nebo víno, koryty řek proudilo zlato a stříbro. A aby těch zázraků nebylo málo – člověk mohl nahlédnout do budoucnosti. Takže se věštilo – a to jak při večeři samotné, tak po ní. Slovní spojení „kouzlo Vánoc“ přetrvalo v našem jazyce dodneška…

dar
Oheň se pěkně rozhořel a ozářil silné kmeny stromů, jež nás tu obklopovaly. Děti vyrazily hledat vánoční dárek, který leží ve Vrbičkách pod stromem. Našly ho Lucie s Moničkou. Byly v něm svítící náramky a čtyři ohnivé fontánky. Oheň dohoříval, když jsme dětem na ruku navlékaly barevné svítící náramky. V nich jsme si z Vrbiček do Nivnice odnášeli odlesk z našeho besídkového ohně. Cestou zpět křupající sněhem, teď už bez šátků na očích, jsme se čtyřikrát zastavili a barevnou prskající fontánkou si připomněli Dažbogův oheň, jehož ochranný štít jsme opustili. Nechyběla při tom ani říkanka:
„ Džabog, Džabog, bog, bog, bog,
kručan, kručan, Nivničan.“

historky v klubovně
K Vánocům patří vzpomínání. Tmou krásně vytopené turisťácké klubovny zářily různobarevné náramky a tichem se neslo vzpomínání na Josefa Bartka, mlynáře z Nivnice, velkého muzikanta a kapelníka. Povídali jsme si o tom, jak coby dvouletý spadl do mlýnského náhonu pod led a jak ho našli až u Smetaníkového mostka kluci, keří házaly kusy ledu na „mrtvú kočku“ pod ledem. Když děti ani nedutaly, přidali jsme vyprávění paní Anny Bučkové z Lopeníka o tom, jak sa jí zjavila mrtvá suseda… (toto vyprávění jsme ziskali na jedné z nivničkových výprav do kraja)

dárek
Zkoprnělí účastníci besídky jistě rádi vyběhli na hřiště hledat druhý vánoční dárek. Našly ho opět Lucie s Moničkou a tentokrát navíc i Gabriela. Ve velkém daru byly dlouhatánské prskavky. A Stojanovo horní hřiště se rozzářilo. Jako i oči dětí a naše.

epilog
Prskavky dohořely, přišly maminky a odvezly si děti, horní hřiště osiřelo. Doufáme, že si děti do svých nivnických domovů odnesly pocit, že Vánoce mají svoji skrytou nesmírnou hloubku. A myslím, že Kidovi se v Brodě v ten okamžik lépe než kdy jindy usínalo. Musel nadšení a zaujetí svých pokračovatelů pocítit…

● jura a vlasti ●

● a pozvánka na vánoční besídku je ZDE ●