Archiv pro rok: 2011

Ráno nás pro změnu překvapilo neuvěřitelně škaredé počasí. Proto  se musely děti schovat do vyteplených spacáků a napsaly příběh Best of Glum (některé práce k vidění zde na webu). Po vydatném, teplém a výborném obědě byl polední klid a všichni to moc ocenili.

Poté pronásledoval trpaslíky Glum v nebezpečných, tmavých jeskyních (v bludišti). Skoro všechny sežral, a proto hráli další drobnější hry až do večeře. Po večeři byl obrovský oheň a ještě větší zábava u táboráku až do večerky.¨

Reakce některých dětí na noční setkání s Glumem v jeho chýši.

Každý si představuje Gluma jako šerednou příšeru, ale ve skutečnosti je to skřet. Všichni jsme seděli v jídelně. Každý si měl pro Gluma připravit hádanku. Když Glum nevěděl odpověď na hádanku, tak nám dal kouzelný prstýnek. Kdo neuhodl, tak ho snědl. — Kateřina Provodovská

Když jsem šel na řadu bál jsem se, ale pak jsem se přestal bát. Když jsem šel ke Glumovi uviděl jsem vypoulené oči a blikající světla v chýši. Řekl: „Pojď jestli se nebojíš,” šišlavým hlasem. Pořád se vyptával na ryby. Pak jsem mu konečně řekl hádanku: „Šla jedna husa za druhou. Kolik jich šlo?” On se zamyslel a řekl, že dvě. Ne, šli tři. On zašišlal: „Tady máš prsten a běž!” A já teda šel. — Honza Lustig

Ke Glumovi jsme chodili postupně. Když přišla řada na mě, byl jsem nervozní. Šel jsem kolem planoucích pochodní a svíček. Došel jsem ke Glumovi a pozdravil jsem: „Dobrý večer.” Glum se vyptával na mé jméno, tak jsem mu ho řekl. „Trpaslík Ondra, šťavňatoušký Ondrášek. Pojď ke mně blíž, blíž, ať si tě prohlédnu.” Glum měl vypoulené oči, plovací blány a dlouhé ruce. Zašišlal: „Dej mi tvou rušišku” a já mu ji podal. Dal mně na ni pusu a olíznul ji. „Šťavňaťoušký a chutný,” řekl Glum. Dal jsem mu hádanku. „Je to bílé, černé, bílé, černé. Co je to?” Glum se zamyslel a řekl: „Je to černoch na kolotoči?” Z toho jsem fakt nemohl a zasmál jsem se. „Je to jeptiška padající z kopce.” „Vždyť je to jasné,” řekl Glum a dal mi prsten, „jestli hned neodejdeš, tak tě sežeru.” Já byl rád, že jsem získal prsten a odešel jsem spát. — Ondra Konopáč

Svíčka vedle svíčky. Pomalu jsem postupovala úzkou cetičkou až jsem došla k malé chýši. Z té se už ozývalo: „Trpaslíčku, pojď sem. No tak pojď blíž.” Měla jsem knedlík v krku, ale šla jsem pořád blíž a blíž. Vešla jsem do chýše a tam seděl Glum. Byl velké postavy, přes sebe měl šedý plášť a velké pimpongové oči. „Copak mi neseš, trpaslíčku?” Na to jsem mu odpověděla, že mu nesu hádanku. Chvíli přemýšel, co to znamená a pak odpověděl: „Jó, ty myslíš hádančičku? A co bys řekla tomuhle, že když hádančičku uhodnu, tak tě sním?” S tím jsem souhlasila, proto jsem dostala od Gluma pochvalu, že jsem odvážná. „Jaký je rozdíl mezi televizí a nočníkem?” Glum si chvíli říkal pořád dokola: „Televize, nočníček.” A pak na mě vyjel s otázkou: „No tak, co to je?” Trochu jsem se ho lekla, ale odpověděla jsem mu: „Žádný! Je v tom jedno a to samé, akorát v nočníku je to lépe vidět.” „No dobře, tak tady máš prstýnek. Kouzelný prstýnek.” Poděkovala jsem a šla jsem po dlouhé době spát do stanu a spala jsem až do rána. — Andrea Jeřábková

Na glumovi se mi nejvíce líbilo, jak prapodivně a zajímavě mluvil. Jeho oblečení vypovýdalo o jeho divném způsobu života. Ale jeho oči, velké oči se mi líbily asi ze všeho nejvíce, protože byly hodně vidět. A také se mi líbily ty prstýnky, které nám dával jako odměnu za hádanku, kterou jsme mu dali. Bylo to velmi hezké zpestření chladného večera. Ještě, že moji hádanku neuhodl nebo by mě sežral. Schválně vy byste uhodli? Co je vrchol obezity? Když spadnete ze všech 4 stran postele najednou. — Hanka Kösslerová

Dopoledne pátého dne bylo odpočinkové, protože jsme se ještě vzpamatovávali z Mlžných hor. Hráli jsme různé menší hry, zpívali a jen tak relaxovali. Po obědě pak ale přišel Gandalf a společně se všemi trpaslíky jsme vyrazili na další cestu.

Čekalo nás ale nebezpečí v podobě vrrků a skřetů. Gandalf naštěstí jejich útok předvídal, a proto jsme všichni stačili vylézt na stromy (dřevěná konstrukce, na kterou se vlezlo více jak 16 trpaslíků), odkud jsme proti vrrkům bojovali pomocí připravené munice (papírové koule). Nekonečným hordám vrrků a skřetů jsme nakonec unikli jen o vlásek s pomocí Gandalfových přátel — horských orlů, kteří nás na svých křídlech odnesli do bezpečí.

Štěstí ale při nás nestálo dlouho. Jakmile jsme s díky opustili orly a vydali se na další cestu, opět jsme byli napadeni menší skupinou skřetů. Gandalf je dokázal sám odlákat a zneškodnit. Sám se ale ztratil, a proto jsme museli pokračovat v cestě sami.

Při putování hustým, tmavým lesem jsme narazili na podivné stvoření, které samo sebe nazývalo Glum. Jelikož byla velká tma a my se mu nedokázali vyhnout, museli jsme dlouhé hodiny vymýšlet nejrůznější hádanky. Nakonec se ale setkání s podivným stvořením vyplatilo, protože jsme od něj získali magický prsten, který (jak doufáme) nám pomůže v naší další cestě.

Snad co nejdříve najdeme Gandalfa.

Dnešní ráno začalo dříve než obvykle a to z důvodu odjezdu na výpravu do Mlžných hor (Súľovské skály). Autobus nás naložil na zastávce v Hrabové a odvezl nás na úpatí Mlžných hor. Celá trasa nám trvala zhruba 6 hodin. Museli jsme zdolat mnohé kopce a různé nakloněné roviny, ale nakonec jsme všichni zdárně doputovali zpět k našemu povozu, který nás odvezl zpět do tábořiště. Tam nás čekala teplá večeře, sprcha a útulný spacák.

Ráno ještě chvilku pršelo, ale nakonec se vyčasilo a dokonce jsme zase uviděli slunce. Dopoledne jsme strávili hraním menších her na náměstí v Hrabové. Odpoledne jsme pak vyrazili na naši nebezpečnou cestu za trpasličím pokladem. Vyrazili jsme z Roklinky a hned jsme narazili na první nebezpečí — tři zlobry, kteří na nás číhali na kraji lesa. Zlobr je ve Středozemi velmi vzácný, ale zároveň velmi nebezpečný tvor, kterému je se radno vyhnout. Jediný způsob, jak jej zneškodnit je ukořistit jeho kouzelné kameny, které jej udržují při životě. To se nám všem nakonec úspěšně podařilo, a tak pro nás zlobři již nepředstavovali hrozbu.

Gandalf zjistil, že kameny obsahují skrytou zprávu, kterou je možné získat provedením složitého kouzla (kameny představovali desky Hanojských věží, které bylo nutné vyřešit). Zpráva nás zavedla do zlobřího úkrytu, ve kterém jsme nalezli kouzelné meče. Ty nám jistě pomohou v našem dalším putování.

Den 2. Cesta do Roklinky
Ráno nás probudil déšť, a tak jsme dopoledne strávili v jídelně hraním různých her.
Po vydatném obědě jsme pokračovali v hrách pohybových ve velkém vojenském stanu, abychom se trochu zahřáli. Když jsme se dostatečně rozhýbali, vydali jsme se za doprovodu Bilba Pytlíka do Roklinky, kde žijí vznešení elfové, kteří nás uvítali a schovali před nepřízní počasí. Na oplátku jsme jim zazpívali Pochod padlých trpaslíků a jiné písně.
Večer jsme se opět sešli ve velkém stanu a společně jsme za svitu svíček a doprovodu kytar zpívali táborové písně.

Den 1. Příjezd na tábor

Naše cesta do Středozemě začala ve středu, 20. Července 2011. Na tábořiště jsme vyrazili autobusem z Uherského Brodu (Nivnice) s menší zastávkou ve Strání. Tam nás čekala odborná konference o trpaslících a národech Středozemě. Prof. Kyčera von Kyčera přednesl strhující přednášku o historii trpasličího národa a s dalšími obyvateli Středozemě nás seznámila prof. Riss Radka.

Po skončení přednášek jsme opět vyrazili na cestu. Na hranicích Středozemě přistoupil do našeho autobusu mocný mág Gandalf Šedý, který se nabídl, že bude náš průvodce při putování za Arcikamem.

Arcikam je drahocenný poklad trpaslíků, který byl před dávnými časy zcizen zlým drakem Šmakem. A nyní je ten správný čas, aby jej trpaslíci získali zpět.

Jenže, jak drakovi ukrást poklad? Gandalf, nám doporučil využít služeb skvělého zloděje, hobita Bilba Pytlíka. Proto jsme se u něj sešli na večeři, kde pro nás měl Gandalf další překvapení – mapu cesty do dračího doupěte.

Po skvělé hobitově večeři jsme se za zpěvu trpasličích písní odebrali do svých postýlek.